Den devětačtyřicátý – Jak štěňata převzala nadvládu. (neděle 27.9.2009)
Náš milý deníčku, jsi jediný, komu se můžeme svěřit. Je nám smutno a to jsme zatím kompletní. Miminka fotíme, natáčíme a sledujeme přes slzy v očích. Toto je také poslední zápis, který uděláme. Potom se stránky ještě doplní o osudy miminek, a to jak bezprostředně, tak i dlouhodobě. Přímo tato internetová adresa, doufáme, že poslouží již za rok vrhu „J“. Čeká nás úkol založit stránky Šípkové zahrady, kde pak budou informace všechny a kompletní. Teď ale musíme jít připravit balíčky na cestu.
Ale co se v neděli dělo? Šli jsme již tradičně spát až kolem půl čtvrté ráno a po sedmé hodině zazvonil budík. Kamča tuto skutečnost taktně přešla a Martin tedy vyskočil z pelechu a šel krmit. V plánu byly piškoty s mlíčkem, ale Martin si řekl, že maso bude lepší, takže se uvařila rýže, nakrájelo hovězí, namixovala mrkvička a mimina měla hostinu. Venčení bývá otázka pěti minut, ale tentokrát ne, prostě Martin už spát nešel, ustlal si venku na mokrém lehátku a usnul, takže mimina už venku zůstala. Martin se občas probral a spočítal štěňata. Ale kolem desáté hodiny se na balkóně objevila Kamča s tradiční výmluvou, že neslyšela budík. Martin koukal, ale nevidí ani jedno štěně. Kamča se ho ptá, kde že jsou, a Martin pohotově odpovídá, že v křoví. Trapas. Pět mimin nasáčkovaných pod lehátkem usvědčilo Martina z nedbale konaného dozoru.
Kamča sešla dolů a rozhodli jsme se, že půjdeme fotit štěňata. Když jsou tu poslední celý den. Každý vezmeme jedno štěně a neseme ho o kus dál na sluníčko. Když už odnášíme 14.štěně, začalo nám to být podezřelé. Pod nábytkem běhala mimina zase zpět a evidentně je to bavilo. Vyhrála. Focení dle plánu neproběhlo. Co ovšem proběhlo, bylo nastartování aktivity. Hlídání se změnilo v nadlidský úkol. Idaho s Ingem vyhrabali pod kompostem takový tunel, že se tam bez potíží i takový obřík schoval. Vrcholem bylo, když mimina kolem kopci hlíny začala běhat dokola, neuhlídatelný kolotoč. Nakonec dvě spadla do kompostu, Iasmína usnula v louži na zádech, Idaho se zkoušel prohrabat ven za plot, Gachona někde blbla se slepicí a Ajríkem, a Inník si lehnul do žvýkačky. Když se pak všichni místo krupicové kaše poprali na pískovišti, skákali a váleli se, začalo nám být ještě více smutno.

Den osmačtyřicátý – Návrat pískací slepice. (sobota 26.9.2009)
Ráno sedíme na zahradě a mimina kolem nás, v tu chvíli se na schodech z obývacího pokoje objeví Gachonka, štěňata zvedají hlavu, mamina se natřásá, ale místo hudby z dobrodružného či romantického filmu, kterou by člověk v tomto okamžiku očekával, se ozve „písk“ Idahovy slepice, kterou má Gachonka v tlamě. Té slepice, kterou týden nikdo nemohl najít. Rázem se rozjíždí lité boje o tento skvost historie vrhu „I“. Neproběhne jediný souboj o slepici, který by Gachonka nekontrolovala od prvního písknutí až po vítězné zmocnění se slepice. Štěňata se tak rozdovádí, že začnou lítat po celé zahradě. Inník se neomylně vrací zpět ke kyblíku s vodou. Ingo, tak dlouho bloumá zahradou, až najde nějakou větvičku, pod kterou se rozvalí a začne okusovat. Iasmínka se přiblíží a vezme mu ji, začne s ní máchat, Ingo od této chvíle běhá za ní, dokud nenajde jinou větvičku, Idaho ten se udělal sám pro sebe, má za křovím boudičku, něco si tam remcá pod vousy a má se tam fajn. Samostatnou údernou dvojici čím dál častěji utváří Ireland s Gachonkou. Vydrží si hrát, okusovat se, Ajrík Gachku oběhne, štěkne, ta na záda a zase na něj. Občas někde pískne slepice, Gachonka vyrazí, přinese slepici někam poblíž a pokračuje dál v hrátkách s Irelandem. Ach jo, lepší než televize.

Den sedmačtyřicátý – Jak sežrali tetovače. (pátek 25.9.2009)
Dnes je další z velkých dnů. Každé mrně bude mít na oušku svůj podpis, proběhne tetování. Čísla jsou dopředu známá, nic nebrání přistoupení k samotnému aktu. Pan tetovač přichází dobře naladěn. Řekněme, že jeho první věta je: „Dobrý den, tak kdepak je máme?“ První na řadu, po pečlivé kontrole čísel, přichází Ingo. Je to kluk svérázný a přesvědčuje se o tom i pan tetovač a jeho pomocnice. Z té během chvíle začíná téct krev na několika místech. Konečně hotovo. Obavy z dalších 4 kousků, postupně rozptýlil Inn, Ireland i Idaho tím, že už na lépe připravené tetující duo, jsou o mnoho hodnější. Poslední Iasmínka ovšem nezaostala za Ingem a rozjela opět plejádu gest vyjadřující její nevoli a naprosté nepochopení nad tím co se s ní provádí. Poslední věta pana tetovače je: „Tak to jsem v životě nezažil, to se má pan Nespěšný na co těšit.“
Tetování proběhlo nakonec víceméně úspěšně. Jen mimina s námi ne a ne začít mluvit, jsou uražení, nehrají si ani spolu a trucují. Dlouho se nedařilo mimina rozveselit, když už jsme to vzdali, najednou koukáme, že během svého projevovaného odporu se Idaho pokusil zahrabat. Vyhrabal vedle slunečníku, první opravdovou jámu. Takže to už zvládáme i norování. Ale aby se v tom štěňata moc nezdokonalila, dokud budou na naší zahrádce!

Den šestačtyřicátý – Ztraceni ve tmě (čtvrtek 24.9.2009)
Na čtvrteční podvečer, bylo potřeba sehnat hlídání pro mimina. Kamča i Martin museli na tři hodiny pryč a v takových případech už raději vždy domlouvají hlídání. Štěňata za celou dobu nebyla sama déle, než na hodinu. Každý nám říká, že jsme se zbláznili, ale když tu ta možnost je, je lepší být alespoň na doslech. Je to pouhá vypočítavost, než si pak vyčítat, že se něco stalo, když tu člověk nebyl, a nebo jen prachobyčejně litovat každé minutky, kdy si mimina neužijeme, to si to raději zařídíme! Ale zpět k dnešnímu podvečeru.
Na hlídání přifrčela paňmaminka Kamči. Má sice bohaté zkušenosti, nicméně v její tváři byla zřetelně znát skrývaná nervozita. Pět dětí, na zahradě, cizí prostředí. Uklidnili jsme ji, že jídlo je připraveno, pršet nebude a za šera jsme zpět, takže jí se štěňaty do pelíšku pomůžeme. Hodinu po našem odjezdu začalo pršet a paní maminka měla z hlídání slušnou bojovku. Podruhé Martin předpovídal počasí, podruhé z toho byl slívák jako blázen a hlavně je neskutečné, že za 7 týdnů, co máme štěňata, pršelo všehovšudy třikrát. A hodnocení Kamči maminky? „Ani na chvíli jsem si nesedla, jak jsem je pořád dokola počítala.“ Tady se musely dít věci!
U štěňat se pomalu ale jistě začínají projevovat první příznaky odmlouvání. Většinou je roztomilé, například když sebou víc než dřív škubou při vážení, nebo držkují po odložení do kotce, ale někdy je to už moc. Právě dnes večer, když jsme je naposledy před spaním už za tmy vzali ven venčit, nemluvě o tom, že do koše se vejdou maximálně tři, spíše dva, a to je ten samý koš, kde po narození společně nepokryli ani dno, rozhodli se zlobit. Nejdříve nese Martin koš a v něm dvě štěňata, Kamča třetí štěně, pak ještě každý pro jedno naštvané v kotci pištící mrně a jsou venku na zahradě všichni. Ovšem zlobení, které se projevuje utíkáním před námi, protože už tuší, že půjdou zase do náruče a pak třeba domů, je v noci obzvlášť nepříjemné. Po vyvenčení jsme za tmy začali nahánět černá štěňata, která ovšem, obratem mizela pod křeslem, pod stolem, pod keřem nebo, a to je nejhorší, v nové Idahově boudičce v roští. Nakonec se jich tam nasáčkovalo všech pět a my nešťastní sedíme před roštím a můžeme se rozkrájet. Dobře to dopadlo, špinaví, podrápaní, si smíme nechat vynadat, že jsou mimina doma pod střechou.

Den pětačtyřicátý – Jak Ireland na pekáčku spinká. (středa 23.9.2009)
Tak už to není jen Inníkova výsada. Vodu teď umí vylévat z misky už snad úplně všichni. Například Ingo prostě přijde a pravou nohou vyhrabe vodu ven. Tradiční Inníkovo vylévání převrhnutí nebo nasáknutím pomocí vlastního těla, doplnila Iasmínka, která umí mističku nosit tam a pán s bílou mašlí zase zpět. Idaho ten se s tím nemaže, ten prostě počká, a když už je všude mokro, přijde a plácne sebou do louže. Teprve ve chvíli, kdy je prázdná miska, ať už ta, ve které byla původně voda, nebo ta, kterou právě vybaštili a maminka dočista vymetla, přichází chvíle pro Irelanda. Jeho geniálním kouskem posledních dnů, je zalehnutí do pekáčku. Co na tom, že je dimenzovaný na zvířata třetinové gramáže, navíc pečená. Prostě červený klučina se tam nacpe a spí.
K večeru měl svůj první dospělácký telefon Idaho, Na Skypu, tedy byl to vlastně videohovor, mluvil s paničkou, s paní Idahovou. Idaho byl poněkud zaskočen z neznámého prostředí, a tak se v přímém přenose rozvalil a usnul. Budoucí paničku jsme varovali, že pejsek jen rafinovaně klame tělem. Zda nám věřila, to nevíme, ale rozhodně pravdu brzy pozná.

Den čtyřiačtyřicátý – Jak se štěňata mohou legitimovat. (úterý 22.9.2009)
Naše mimina se pyšní s čerstvě získanými průkazy, sice očkovacími, ale i tak to je významný mezník v životě každého psa. Ono jde tedy spíš opravdu o sumář štěněčích nepříjemností. Při jeho pročítání by si malý pejsek nevybavil nic jiného než, jak se kření, když je malý prcek, který dostává do krku prst s nějakou hnusnou odčervovací pastou, nebo o pár týdnů později… To zase páníčci se na štěňata začnou sápat a strkat jim do krku půlku odčervovací tablety, teď jim to nejde, takže tvaroh a léky létají všude kolem, ostatní 4 štěňata se po nich vrhají a jediný, kdo to nechce pozřít je právě léčený pejsek. No paráda. A jako bonus si mohou v knize připomenout, jak přišel borec v bílém plášti a dal jim injekci.
Večer jsme mimina uklidili do kotce, ovšem ten řev byl nesnesitelný. Mimina jsme vypustili do celé místnosti. Chvíli samozřejmě musela prozkoumat okolí, ale, pozor, potichu! Po chvíli padla únavou po celém dni venku a pozor, opět potichu. Takže je to další věc, kterou si mimina vyštěkala. V nových domovech bude show.

Den třiačtyřicátý – Rosteme o sto štěk. (pondělí 21.9.2009)
Štěňata ráno vyrazila ven po snídani, polehávají a dospávají. Martin pracuje za oknem, když ho najednou vyrušilo štěkání. Vykoukl z okna a vedle židle sedí Ingo a půl metru před ním Inn. Štěkne první, štěknutím odpoví druhý, a zase první, a zase druhý, … Ostatní sedí okolo a koukají jako na tenise. V poledne se v podobné situaci objevila s Ingem Iasmínka, opět na sebe štěkají, koukají po sobě, jenže Iasmínka je rázná žena a znenadání se rozběhla proti modrému hromotlukovi. Ten byl atakem tak zaskočen, že lehnul na krovky a než mohl zahájit protiofenzívu, přiběhla máma a rozehnala válčící duo. A ostatní? Víceméně klasika. Ireland zaleze po každém krmení do misky na jídlo. Idaho si našel novou zábavu, při každém venčení odchází do své novodobé boudičky, má ji za keřem u stěny domu a způsobuje svými mimikry stres při každém sčítání mimin. Ono je to s prťaty teď docela sranda. Třeba Ingo má novou zábavu, útočí na foťák.
Večer byla na programu návštěva pro život našich štěňátek velice důležitá. Přišel pan doktor s pěti žihadly a provedl štěněčí očkování. Celková prohlídka dopadla také dobře a naše miminka jsou zase o kousek připravenější na cestu do nových domovů, vstříc novým životům a k novým páníčkům.

Den dvaačtyřicátý – Innův vodní svět (neděle 20.9.2009)
Do kotce bylo před časem potřeba umístit misku s vodou. Štěňata potřebovala pít, ale misku si v celku logicky začala po čase převrhávat. Martin tedy vymyslel speciální misku napasovanou mezi rohem kotce a zarážkou bránící štěňatům si do vody lehnout. Pár dní to fungovalo, štěňata chodila pít a Martin si připadal jako frajer. Inn čím dál častěji polehával vedle misky a v ní měl namočené někdy ucho, jindy bradu nebo tlapku. Dnes ráno už začal s miskou bojovat a podařilo se mu jí popotáhnout pěkný kousek ven a obsah téměř celý vyšplouchat. Mimina šla ven a tam se věnovala své oblíbené zábavě, počkala, až Inn provede v misce na pití očistu skoro celého těla, pak ji převrhne a už s prázdnou miskou v zubech běhají po zahradě. Inník se vrhne ke kyblíku s vodou pro Gachonku a ucho si přehodí přes jeho okraj. Večer po návratu domů už šel Inn najisto k čerstvě doplněné vodě v domácí misce. Misku vytáhl ven, převrhl, dal ji sourozencům na hraní a sám se začal vyvalovat v potopě. Čerstvě uklizený kotec smetla tsunami, mokrý Inn šel promáčet další místa a v jeho bazénku se postupně prostřídali všichni. Inníkův vodní svět si nelze vyložit jinak, než opravdu kladným vztahem k vodě.

Den jedenačtyřicátý – Kdo se směje naposled, ten se směje poslední (sobota 19.9.2009)
Iasmínka a Inn, dopoledne po vypuštění ven se zase vyznamenali. Utvořili pro dnešek jakýsi spolek. Jejich nejlepší kousek byl boj o větev. Inn někde nějakou našel, nejdříve hrdě pronesl všem pod nosem a pak si o ni začal brousit zoubky. Ireland, Idaho a Ingo dělali něco podobného – také si brousili zuby, ovšem na klacek, nikoli o něj. Všem vypálila rybník Iasmínka. Přiřítila se jako velká voda a milému Inníkovi větev sebrala a utíkala s lupem pryč. Inn za ní. Když už to vypadalo na její velké vítězství, naše milá Iasmínka se i s větví při průletu pod lehátkem zasekla o jeho konstrukci. Prostě se zašprcla. Inník nezaváhal ani na okamžik, popadl větvičku mezi svoje čelisti a uháněl. Iasmínka samozřejmě zase za ním. Doběhla ho a tahali se o větvičku. Kdo vyhrál? Gachonka!

Den čtyřicátý – Jak se nám tu množí památky na naši bandu (pátek 18.9.2009)
Zahrada je plná židlí, lehátek, keřů, plotů, houpačky, grilu a spousty věcí. Mimina si pod ně různě zalezou, většinou každé jinam, aby si mohla hrát, případně odpočívat nebo spát. Kolem poledne dorazila na návštěvu kamarádka Efka s malinkou Karolínkou, které tu už jednou byly. Kočárek na zahradě ovšem vyvolal naprostou revoluci. S malým děťátkem nebo bez něj, stejně je pod ním nasáčkovaný celý náš pětičlenný gang. Nutno podotknout, že jsou tam všichni přesto, že se zdá, že se tam nikdy nemohou vejít.
O chvíli později se zase rozhodl předvádět Ireland. Dvakrát po sobě si vyhlédne nic netušícího sourozence spícího pod židlí, zezadu se připlíží a chytne za ocásek. Je pak schopen ho táhnout poctivého půl metru. Oběť párkrát kvíkne, Ireland pustí, oba zavrtí ocásky a jdou si dát vzájemně válečky.
Úplně nejčastější bojový nástroj jsou ale samozřejmě zuby našich zbojníků. Ty malé jehličky jsou obtisknuté snad úplně všude. Škoda, že v dnešní době ubývá řemeslné a rukodělné výroby, protože například pro švadleny, by naše banda mohla dělat nejen testy kvality jehelníčků, ale hlavně spolupracovat na výrobě náprstků. Ty prohlubně co jsou na plastovém výlisku chránícím prst před jehlou, už není potřeba vyrábět ve formě. Stačí hladké, naše banda dotvoří. Kdo nevěří, ať omrkne třeba náš zahradní nábytek.

Den devětatřicátý – Pramen zdraví ze Šípkové zahrady (čtvrtek 17.9.2009)
Pribiňáček nebo Smetánek, to je největší pochoutka našich malých chlapíků a Iasmínky. Samozřejmě, že mnohdy jim při dojídání zůstane kelímek na čumáčku a nemohou se ho zbavit. Vypadají pak, jako kdyby zkoušeli nový štěněčí košík. Martin už přišel na zlepšovák a v polovině svačinky jim Pribiňáka zastříhne a udělá tak nižší mističku. I dnes si parta debužírovala a Inn s Ingem si navzájem následně olizují tlamičky. Hezky jemně a něžně dojídají z hlavy toho druhého zbytky dobroty a u toho si libují, jak to mají vymyšlené. Po chvíli ovšem pribiňákové zbytky dojedí a dojde jim, že to s tou něžností nějak přehnali, jako mávnutím kouzelného proutku se do sebe pustí hlava nehlava. Hlavně teda zubama.
Při psaní článků často narážíme na různé formy oslovení našich prcků. Tak nás napadlo to jednou shrnout. Tak od nejstaršího. Ingo neboli Ingouš, mnohdy také Cvalda nebo pan Nespěšný, tu a tam pan Modrý. Ireland (správná výslovnost Ajrlend), jinak zejména Ajrí nebo Ajrík, často také Červeňák nebo Papoušek, za mlada se mu říkalo Colombo. Inn, skoro zásadně Inník, někdy Iňajs a pan Bílý, tu a tam mladý Janotka. Iasmínka, na tu voláme skoro zásadně Jasmí nebo Jasmín, nezřídka přetváříme nesprávně na Žasmín, jinak je to slečna Zelená a jako malé se jí říkalo paní Černá. Idaho (čtěte Ajdaho) jeho přezdívka z raného dětství měla původ v polštině, nicméně teď je to pořád Ajdí, Ajďák nebo Oranžák. A všichni jsou samozřejmě Miláčkové a Prdelky!

Den osmatřicátý – Obyčejná středa (středa 16.9.2009)
Polojasno, děti jsou venku, polehávají, občas si hrají nebo se perou, pravidelně baští jako motorové myši. Prostě úplně obyčejný den s miminky pod kancelářským stolem na zahradě. Dokonce ani maminka Gachonka se nedopouští žádného excesu, a tak jediné, co občas rozčeří nudné vody je šlápnutí na pískací hračku, čehož se leknou úplně všichni. Prostě krásná nuda. Je tedy potřeba oprášit příhodu z 1:00 dnes v noci a navázat tak na včerejší mírně fekální téma.
Ona naše mamina je totiž neskutečně starostlivá a o štěňata pečuje, jak se patří a mnohdy i víc. Nejprve štěňata jen vrčela při masírování bříška, ale teď je její přehnaná péče na obtíž při vykonávání potřeby. Jak to probíhá v praxi? Jednoduše, štěně zatlačí a mamina ho vyruší, vrazí do něj čumákem. Mimino se lekne a pětiminutové hledání vhodného místa a okamžiku je v prachu. Vše se rozhodl řešit Ingo při nočním venčení. Je tu totiž na zahradě místo, ohraničené ploty, kam se dá vlézt jen malým průlezem pod keříkem. Štěně sice neuteče, ale my se za ním nedostaneme. Pohled ze schodiště velmi brzy objasnil záměry tohoto chlapíčka. Uprostřed prostoru je vidět jeho modrá mašle a úporná snaha. Vše dobře dopadlo, ale jak dostat štěně ven? V jednu ráno tu nebudeme hodinu čekat! Stojíme tedy u východu, voláme, máváme baterkou a nic. Ingo zalezl pod keřík a my jen podle šustění listí odhadujeme, kam směřuje. To bylo radosti, když se vykulil. Spokojený a odlehčený.

Den sedmatřicátý – Jak šlo o (úterý 15.9.2009)
Martin právě sedí na zahradě, pracuje na notebooku a začíná se stmívat. Děti jsou krátce po jídle, mají už za sebou i následný rozchod, přesněji rozběh. Pod stolem u nohou leží maminka Gachonka a s ní dali hlavy dohromady Inn a Ireland. Čumáčky u sebe a oblizují jeden druhého třetího. Idaho si hraje s opalovacím lehátkem (to se nám zase na něm líbí, že ho tato zábava už týden neopustila), Iasmínka spokojeně usnula zakousnuta do pantofle (čtěte cukle) a Ingo, který před chvílí nepozorovaně snědl dvě porce, teď chrní s hlavou napasovanou mezi židle. I odpoledne tu bylo veselo. Gachonka dostala velikou nohu, původně jsme mysleli, že náhradní, ale ukázalo se, že to je nějaká uzená pochoutka. Pokaždé ji přinese mezi děti a ty ucítí její vůni, přičichnou, ozve se zavrčení, přičichnou podruhé, Gachonka přiostří a napotřetí letí mimino vzduchem nebo má maminu zakousnutou v zadku, takže se kost odnese a za 15 minut se vše opakuje znovu. Skvělý dárek, děkujeme.
Dnešek začal celý docela zajímavě. Tenisté Federer s Del Potrem hráli finále v New Yorku nějak déle, než bylo v plánu, a tak na poslední včerejší krmení a venčení došlo až dnes ve 3:00. Martinovi se pak ještě nechtělo jít spát a zůstal u štěňat, na klíně Iasmínka, ta má podobné situace zmáknuté, mávne tlapkou a otočí se na záda s pohledem: „mazli!“. No tak jo. Drbe se, mamina nahlas chrápe u dveří, to lze pochopit, ale najednou se ozve ozvěna jejího hlučného spánku. Zjistit zdroj zvuku nedalo mnoho práce. Iasmínka chrápala, jako dřevorubče. Jo, jo, dědičnost. Bylo škoda ji budit, tak byl prostor se kochat pohledem na dva nenapravitelné rváče Inna s Ingem, na Irelanda, který průběžně vedl v bitvě s Innovým pískacím bonbónem, a na Idaha, který odpočíval po svém každodenním běžeckém maratonu. A jak to bylo s dvoudenním úkolem? Úkol zněl jasně, naučit se kakat mimo ohrádku, ta sice nemá východ pro prcky, ale to suplují páníčkové a jejich prádelní koš. Poslední hovínko bylo objeveno v neděli, v ranních hodinách. Od té doby se řeklo „dost“ a začala velká zkouška. Nebudeme zdržovat. Dnes v 9:30 Martin šel miminka pochválit, jako vždy vzal hadr z poličky, posadil se, všude čisto, mimina pochválil a podrbal. Pak vyrazil připravit mističky. Na uvolněné místo se ovšem obratem přitočil Inn a splnění úkolu posvětil hovínkem doprostřed hadru cizí vůně. I tak jsou to kabrňáci.

Den šestatřicátý – Štěňata jako malovaná (pondělí 14.9.2009)
Kdo rozumí psí řeči, jistě by včerejší nářek naší Gachonky po náběhu k plotu přeložil asi takto:“Au, au, upadla mi noha, hele tahle, au, au, děsně to bolí, pomóc, pomóc.“ No a realita? Asi šlápla na vosu. Prostě k veterináři se nejelo, protože by si chudák musel myslet, že jsme se zbláznili. Jak se říká, že si na bolístku pes nenechal ani sáhnout, tak dnes to platilo i pro naši maminu. Také si na nohu nenechala sáhnout, ovšem kvůli nepřetržitému lítání po zahradě. I mimina se pochlapila. Uzounké mašličky byly dobré tak leda pro prcky, naši velcí kluci a mladá dáma, je vyměnili za pořádné mašle. A sluší jím to. Idaho dokonce dostal nabídku, aby dělal dvojníka Davidu Ráthovi, ale lukrativní smlouvu odmítl. Zřejmě má jiné politické přesvědčení. Každopádně naší malí Hugové Haasové jsou teď vyparádění. No teda jak se to vezme. Iasmínce jsme mašli museli převazovat, protože ji spadla a Ingo svou mašli ztratil, navíc v době, kdy ho měl na starosti Martin, takže až se Kamča vrátí z tréninku, budou mít oba průšvih. A protože štěňata teď plní jeden dvoudenní úkol a vedou si zatím velmi dobře, musíme je už nyní pochválit, ale za co prozradíme až zítra.

Den pětatřicátý – Jak štěňata přeřadila na vyšší rychlostní stupeň (neděle 13.9.2009)
Náš fotoaparát pomalu nestačí. Vedle Ibišku si cestu na svět prorazil malý šípkový keř. Vzhledem k názvu naší chovné stanice je jasné, že tato rostlina zde má výsadní postavení. Odpoledne si tento keřík vzal do parády Ireland, k večeru potom Inn. Světla bylo dost, ale ani přepnutí na režim sport nestačí. Prostě miminka přeřadila na vyšší rychlostní stupeň a foťák nestíhá. Takže v diáři se objevila poznámka „nový foťák“, ano, ano, jsou to naši drahouškové.
K večeru sedíme oba na zahradě a koukáme, jak nám štěňata chrní. V tom se probudil Inn a vydal se hledat maminku, za chvíli 10 metrů daleko objevoval Ingo nová teritoria. Do minuty Idaho našel místo pro kakání na druhém konci zahrady, a než jsme se stačili po těchto třech rozhlédnout, zmizel i Ireland s Iasmínkou. Sedíme uprostřed, mimina zničehonic běhají po celé zahradě, každý jinam, vypadá to tu jak na Ladově obrázku. I Gachonka vnímá, že po celém dni venku bývají děti spíš v chumlu a pospávají. Ale rozhodne se jednat, běhá od jednoho k druhému, když jde štěně směrem pryč, tak na něj zavrčí. Lokální šarvátky rozhání silou, ale náhlý pohybový boom neustává. U hyperaktivní Iasmínky jí došly nervy a pustila se do ní, naháněla ji pod stolem i židlemi, aby jí jasně vysvětlila, že zlobit se nemá, my, co víme co má Iasmínka v genech, jsme se jen smáli. Rozjaření prcci se nakonec nějak seběhli a zakončili tuto speedy čtvrthodinku hromadnou šarvátkou. Štěňata se okusovala, škrábala se, dávala si válečky, Gachonka sledovala, jak si ubližují a v rámci splynutí duší si podvrkla nohu při následném hlídání u plotu, takže ráno jedeme na veterinu. Super. Jako bolestné dostala od Kamči krupicovou kaši. Když byl Martin malý, tak ji baštila štěňata pořád, musela ji tedy i naše banda ochutnat. Takže v bedně doma teď odpočívá 5 zalepených malých prasátek.

Den čtyřiatřicátý – I Ireland viděl své nové páníčky (sobota 12.9.2009)
I dnes bylo na programu pár návštěv. Pro naše štěňata byla nejzásadnější návštěva Hálových či chcete-li Irelandových. Měli sice problém s výslovností jeho jména, ale když se náš červeně omašlovaný chlapík může naučit, jak nepřekopat jejich skalku, noví páníčci se jistě zvládnou poprat s tvorbou vhodného oslovení. Ireland se předvedl v plné parádě, jakoby vytušil, že první dojem může mít zásadní význam. Ale myslím, že byl tak šikovný a roztomilý, že si zasloužil minimálně 2+1 se špajzem plným dobrot v novém domě.
Koncentrace návštěv byla předem nasměrována do tohoto čtvrtka, pátku a soboty. Prcci i my jsme prožili tři krásné a zároveň náročné dny. Bylo odpoledne a my zvažovali, jak v chladnějším počasí dopřát mrňatům co nejdelší pobyt venku. Je rozhodnuto. Opalovací lehátka, spacáky, deky a termoska svařáku, kolem spousta štěňat. Každou chvíli se některé mimčo přijde pomazlit, když žádné nepřichází, dalo by se i usnout, ovšem to by nesměla Iasmínka okusovat pantofle a lehátko, Inn mlaskat při pití mlíčka a Gachonka pískat s Idahovou slepicí.

Den třiatřicátý – Jak Gachonka zabavila slepici (pátek 11.9.2009)
Návštěvní den číslo dva byl naplánován do podobných detailů jako ten předchozí. V rozpise dopoledne ční pracovní schůzka, navazuje úklid, pak návštěva a druhá, pak třetí, večer v plánu odpočinek. Víceméně se program podařilo naplnit. Vše mělo jen dva háčky. Ponejprv se bohužel, či spíše bohudík, nepodařilo zvládnout úklid. A pak nějak vypadl večerní odpočinek. Ale to nevadí, pokud se dostáváme do skluzu kvůli kochání se štěňaty, je všechno v pořádku.
Zlatým hřebem programu bylo rozhodně rozdávání dárků od kamarádů Radky a Mirka. Inn byl po ruce první, stejně jako bíle zabalený dáreček. Po pár oficialitách, potřesení tlapkou a rozbalení s dopomocí, se mohl Inn těšit z červeného pískacího bonbónu. Druhá na řadě byla Iasmínka, která si po chvíli mohla hrát se svou originální, rovněž pískací, kostí. Ireland, třetí v pořadí, obdržel neuvěřitelně vymóděnou pískací kost, fialovou, vypadající jako papoušek. Idaho, věrný své pověsti nekompromisního jedlíka, dostal celou slepici, rovněž pískací. Samozřejmě, že tyto pochutiny nebyly potravinovými originály, ale jen plastovými maketami určenými ke hraní. Ingo Nespěšný ve své modré taštičce obdržel, jak jinak než pískací, botu, žlutá čínská kecka má tohoto borce připravit na likvidaci veškeré obuvi v novém domě. I Gachonka dostala dárek, kost z hovězí kůže, a aby tedy dokázala, jak už je rozumná a velká máma, a jakou má radost z dárků, hraje si od té doby permanentně s Idahovou slepicí.

Den dvaatřicátý – Návštěvní den Šimka a ostatních (čtvrtek 10.9.2009)
Další slunečný den začal úklidem, protože z Ostravy se nezadržitelně blížila rodina Iasmínkových. Času bylo dost a plány na úklid veliké, když v tom zazvonil telefon. Poradce chovu Věra se ohlásila na kontrolu vrhu, a to za pět minut. Fajn. Akcelerace úklidu ani nestihla proběhnout, když už se za plotem ozývá: „Už jsem tady!“ Kontrola proběhla v pořádku, dokonce jsme byli pochváleni. Akorát máme dát do pořádku nějaké papíry a formuláře, Martin si to napsal někam na papír a následně ho ztratil. Netrvalo dlouho a už hlásí svůj příjezd noví páníčci Iasmínky Škutové. Naše jediná holčička, vědoma si toho, že se jede za ní, přišla novou rodinu přivítat. Bylo to dojemné a snad i vyhrkla slza. Když přišla domů Kamča vyhrkla slza druhá v okamžiku, kdy nadšení Škutovi posunuli odběr z navrhovaného 10. října na 28. září. Nakonec jsme Kamču utišili :) Bylo to příjemné odpoledne v režii hostitelek Iasmínky a Gachonky, které vše zvládly na jedničku. Nutno dodat, že nová rodina přísnou kontrolou chovatelů závisláků prošla.
Další na řadu v návštěvním pořádku přišli Šimkovi s malým Óňou. Petr, exkluzivní NFK cvičitel, rozněžněnými slovy neplýtval, spíš si brblal pod fousy, jak je možné, že naše smečka nezvládá aport a revírování. Když pak na dotaz malého vnoučka Ondry, jak to ty štěňata od maminky pijí, odpověděl: „ukaž, lehni si a zkus si to,“ bylo patrné, že i tento starý bručoun tráví příjemné odpoledne.

Den jedenatřicátý – Jak Martin málem zboural ohrádku (středa 9.9.2009)
Byl další krásný den, a tak dopoledne celá naše banda leží venku. Jako vždy jsou vyklopena štěňata do stínu, který vrhá sousední dům. Ve snaze dostat je z převrhnutého prádelního koše stoupl si Martin opodál a volal na miminka. Ta opravdu vylezla, ale v půli cesty se zastavila a seřadila vedle sebe do řady, sedí, klopí hlavy. Pak to Martinovi došlo. Jak jsou prcci nerozkoukaní, tak se jim nechce na sluníčko a stojí na hranici stínu. O chvíli později se zase zkoušelo, jak je to s tím Iasmíniným přivoláním. „Iasmínko, Iasmínko,“ a přiběhli všichni. Budeme muset to přivolání trénovat.
Trvalo to dlouho, ale Martin dnes konečně zvýšil hrazení u štěněčí bedny. Vysoké hrazení kolem dokola a v jednom místě dveře, které pro začátek zůstaly otevřené. Pejsci to opravdu těžko nesou, že nevidí ven, proto se sesednou u dvířek a kvíkají. Chvíli to můžete přehlížet, přesněji přeslíchat, ale když potom všichni odpadnou únavou a jdou si lehnout, ve dveřích zůstane sedět jen pištící Idaho a smutně oči kulící Iasmínka s hlavou na stranu, je to nápor na citlivou duši. Ještěže v tom nepořádku ve sklepě Martin sekeru nenašel, jinak by miminka vysekal ven a udělal z kotce kůlničku na dříví.

Den třicátý – Jak se měnily role (úterý 8.9.2009)
Asi nás měla varovat už první hodina dne, kdy bylo na řadě pravidelné popůlnoční vážení. Váha tradičně umístěna na hrazení štěněčí bedny, u ní sice sedí Martin, ale vedle také Iasmínka. Mezi ní a tou zajímavou modrou svítící věcí (mi lidé tomu říkáme displej) se nachází vypínací a zároveň nulovací tlačítko. Dlouhým stiskem vypnete váhu, krátkým ji nastavíte i se současným obsahem na nulu. Zkrátíme to. Vypla, vypla, vynulovala, vynulovala, vynulovala a pak jsme pro ztížené podmínky a záchvat smíchu museli vážení přerušit. Oni stejně celý den lítali po zahradě, takže by z toho moc nebylo…
Den ale pokračoval a v poledne má směnu Kamča, odpoledne kamarádka Zuzka a večer Martin. Večerní bilancování pobytu miminek venku přináší od každého po jedné historce. Kamča líčí, jak přivezla miminka na zahradu v nákupním vozíku a dala jim na hraní nový uzel, který štěňata dostala jako dárek. Po chvíli do houfu vběhne Gachonka a chopí se uzlu, máchá s ním nalevo napravo a očekává, že se s ní budou přetahovat. Miminka na ní koukala jako na mimozemšťana. Odpoledne zase kojí a jeden ze špuntů se motá jinde a zavítá k Gachončině hlavě a kousne jí do ucha. Ona vyskočí a začne kolem sebe máchat hlava nehlava, tlapama, čumákem. Miminka piští. Gachonka je ultra mimozemšťan. Korunu tomu nasadila naše psí máma později, když navečer přiběhla k po zahradě bloudící Iasmíně a začala provozovat cosi, o čem se domnívala, že je to hra, a naopak Iasmínka nabyla jistoty, že právě probíhá zemětřesení. Koupila jednu zprava tlapou, pak byla do vzduchu vystřelena čumákem a to celé se párkrát opakovalo, jen Gachonka prokládala své ataky sprintíky k Martinovi a zpět. Gachonka si chce hrát,ale jestli to ti špunti poznají, to tedy pochybujeme.

Den devětadvacátý – Jak má Iasmínka přivolání a Ingo je čistotný jedlík (pondělí 7.9.2009)
Po hektickém víkendu přišel neméně hektický pracovní pondělek. Kancelář je zase přesunuta na zahradu a pod nohama se prohání celá štěněčí banda. Štěňata papala z barevných mističek, aby si je poznala. Ani nás nepřekvapilo, že Idaho a Ireland baští jako čuníci, že Inn pak od maminky zapíjí oběd třičtvrtě hodiny, a že Iasmína hltá jako splašená. Nás zaskočil zcela kultivovaný projev pana Inga, který svou porci Lipánka odlizoval milimetr po milimetru, po něm zůstávala nablýskaná miska a tlamička bez bílých stop. Kamča jen závistivě koukala, ta totiž, když dojídá z talíře, zbude po ní kupa drobků. Ingo sice dojedl jako poslední, což se mu obvykle nestává, ale ta noblesa…
Jindy jsou zase štěňata jako paka. Snažíte se jim říct, že mají někam kousek popojít nebo k vám přijít, ale oni jen sedí a naklání střídavě hlavu nalevo a napravo. Samozřejmě projde-li kolem maminka, běží všichni za ní. Jasná věc. Ale zavolat na miminko, aby se přišlo pomazlit, to zatím nešlo. Až dnes. Iasmínka má přivolání. Nevíme sice jestli rozhodujícím faktorem toho, že přijde je vykřikování jejího jména, nebo to, že mlaskáme a tleskáme rukama, nebo to infantilní šišlání, a nebo snad to, že se u toho člověk tváří jako blbeček, prostě přijde. Nutno říci, že podobné metody používáme i na její maminku, ovšem s menším úspěchem.

Den osmadvacátý – Kamča sama doma
Výstava byla dvoudenní, a tak i na druhý den připadla role pečovatelky na Kamču. Mohlo by se zdát, že včerejší trénink jí dodá jistoty zkušené a ostřílené harcovnice. Ale už první krmení bylo něčím zvláštní. Kluci a holka u jídla začali prostě funět, nebo jsme si toho poprvé všimli. Kamču samozřejmě začala jímat hrůza, co že se to děje. A ono nic, jen se prostě mrňata začala cítit být už velkými psy. Nevadí, Kamča se rozhodne, že vezme psiska na zahradu, ale v tu chvíli si uvědomí, jak se včera koš s miminy pronesl a jak z něj málem cestou vyskakovala. Nápad je tu. Štěňata jedou na zahradu v nákupním vozíku, který zůstal na zahradě po jednom z nákupů na in-line bruslích. My moc dobře víme, co s Gachonkou dělá cokoli, co má kolečka. Jezdit po zahradě se sekačkou či kolečkem, vyvézt popelnici před dům nebo jen doma luxovat, to vše v přítomnosti naší Gachky nemožné. Kamča tlačí vozík, který teď drncá po drnech, a naše psí máma má přední packy ve vozíku, zadními dělá úkroky souběžně s tratí a takto absolvuje tento bizarní propletenec celou cestu do zahrady.

Den sedmadvacátý – Štěňata jsou větší hvězdy, než jsme vůbec tušili
V sobotu probíhala v Praze na Džbáně klubová výstava Novofundlanďanů. Martin tam měl nějaké povinnosti, ale samozřejmě by byl raději doma se štěňátky. Jak často říká, tak víc energie mu nikdo nedodá. Už v pátek se ale zmínila budoucí panička Irelanda, že sleduje tyto www stránky a i podle nich se rozhodla mu nabídnout přístřeší a teplo rodinného krbu. Teprve jsme si začali uvědomovat, že odkaz na stránky v inzerátu v mnoha časopisech a internetových serverech sem asi průběžně pár lidí přivádí. No nic, je sobota ráno a na výstavě se samozřejmě každý ptá: „Tak co dělají štěňata?“ Odpovídám popravdě, že jsou roztomilá a tázající doplní informaci o větu: „Já je sleduji na internetu.“ U šestého člověka to už vypadalo, že na tom něco bude. Podobných rozhovorů bylo opravdu hodně. Program dospěl ke konci a 5 jiných přátel se vydalo k nám podívat na mimina. Ale najednou i oni říkají, že vypadají jako na těch fotkách. Zapnul jsem počítač a paní Idahová píše na Skype, jak ji maminka a tchýně hlásily, že jsou na stránkách nové fotky. Došlo nám, že asi naše štěňata jsou poněkud známější, než jsme mysleli (věděli jsme je o nás, nových majitelích a asi 40 kolegyních od Kamčiny maminky). Bylo nutné učinit jasné závěry: 1) provést kontrolu pravopisu deníku, 2) fotit fotky proti zeleni a ne proti čurbesu na zahradě, 3) zhubnout, holit se a nefotit se v trenýrkách (to se týká primárně Martina).
Každopádně díky všem za pozornost a pro zpětnou vazbu či připomínky klidně napište sipkova.zahrada@seznam.cz.

Den šestadvacátý – Jak Idaho utekl i neutekl
Diplomka je dopsána a tak Martin může častěji plnit povinnosti mimo domov, protože miminka hlídá Kamča. Nebylo tomu jinak ani v pátek večer. Kamča si štěňat chtěla užít, a tak u nich seděla pořád, ale musela na okamžik na záchod. Po návratu jedno chybí, kouká, kdeže je a ejhle mimo kotec chrní Idaho. Zalezl pod stůl, čumáček opřel o jeho nohu a spí jako zařezaný. Mimochodem jsme zjistili, že občas spí s otevřenýma očima, to zatím jako jediný. Nevadí, šup s ním zpět do ohrádky a on samozřejmě držkuje. Kamča se štěňaty poseděla a rozhodla se, že je čas jim připravit večeři. V kuchyni byla jen pár minut, ale po návratu opět v kotci jen 4 prcci. A zase chybí Idaho. Tentokrát ale nebyl daleko. Není ani vevnitř, ani venku, ale přesto ho Kamča zahlédla brzy. Lze pochopit snahu po poznání okolí bedny i to, že se někdo může bát ji opustit, ale usnout při jejím přelézání na ohrazení jen proto, že v cestě stojí koš, to je při nejmenším netradiční. Více naleznete ve speciální fotogalerii… Ale možná z ní špatně poznáte, jak vše vlastně dopadlo. Milému Idahovi zapadla mezi ohrádku a koš nejdříve zadní a poté i přední nožička. Trvalo to dlouho, než se mu za hlasitého vzteklého vřískání podařilo vyškrábat nahoru. Úlevou po splnění mise usnul, u toho ale zavrávoral, překlopil se dolů do bedny a rovnou spal dál.